Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

8. Významná období a události v obci :

Válka prusko-rakouská 1866

        Po porážce od pruské armády v bitvě u Mnichova Hradiště dne 28.června 1866 rakouská armáda ustupovala a v časných ranních hodinách dne 29.června se začala stahovat od Sobotky a Libáně k  Jičínu. Na linii Ohaveč-Horní Lochov-Prachov-Podůlší-Zámezí-Železnice začala budovat obranné postavení. Dne 29.6. 1866 o páté hodině odpoledne se části pruské 3.pěší divize pokoušely o čelní postup proti Rakušanům..Od Horního Lochova ale byly napadeny c.k. 22.praporem polních myslivců a I.praporem c.k. 73.pěšího pluku. Níže potom narazili Prusové na rozhodný odpor I. a II. praporu c.k. 42. pěšího pluku. Na Bradského stráni v místě dnešního obecního hřbitova byli útočící Prusové odraženi, ale největší boje se odehrávaly na polích při silnici. Strhl se tuhý boj mezi Ostružnem, Horním a Dolním Lochovem a Ohavčí. O půl deváté byl nařízen ústup na linii Železnice-Jičín. Prusové mířili na Ohaveč. Aby se Prusové neusadili v Ohavči, dělostřeleckou palbou z Brad měla být zapálena vesnice (vyhořela 4 stavení – Brusákovo, Maštálkovo, Karáskovo, Novotného). Asi o půl desáté byl nařízen rakouským vojskům ústup, který byl však ztěžován postupujícím pruským vojskem. Došlo k velkým ztrátám na životech zejména proto, že vydaný rozkaz rakouským vojskům stáhnout se bez boje k Miletínu a Hořicím se vzhledem k probíhajícím bojům nedostal včas k některým jednotkám. Pruská přesila vydatně podporovaná palbou pruských děl umístěných na vrchu Svinčice v jižním okraji Prachovských skal rozdrtila oba rakouské pěší pluky. Bitva trvala asi 3 hodiny.

       Již před blížící se bitvou nastal v Lochově velký zmatek – lidé se stěhovali, mnozí i s nábytkem, dobytkem, kdo měl v kraji příbuzné, tak k nim. Většinou ale našli obyvatelé útočiště ve skalním bludišti Babinec v Prachovských skalách. Lidé napekli chleba na týden, naskládali na vozy čeho bylo třeba, peřiny, jídlo, vaření, někteří vedli s sebou do skal i dobytek. Byli utábořeni  u Americké sluje.

     Asi o půl deváté Prušáci obsadili vesnici Horní Lochov, v opuštěných staveních brali nač přišli, uzavřené skříně vylámali, hledali, co bylo k jidlu a pití.

     Hornolochovští obyvatelé se vrátili do svých stavení druhý den. Starosta obce p. Vohnout hned sháněl přípřeže s koňmi na svážení těl padlých vojáků a lidi na kopání hrobů. Těla vojáků byla zakopávána na různých místech, ještě v roce 1925 při drenážování v Lochově  se narazilo na 4 kostry.

   Na památku padlým z  rakouské brigády generálmajora Ringelsheima byly u obecního hřbitova postaveny dva pomníky.

   Bitva znamenala nejen značné ztráty na životech, ale způsobila v obcích i majetkové škody - nejen při samotné bitvě, ale i např. pruské vojsko pleněním a rakouské vojsko průchodem. Po ukončení prusko-rakouské války byl zpracován výkaz válečných škod. Pro obce Horní a Dolní Lochov společně byla vyčíslena škoda 14 358 zlatých a 81 krejcarů, okresní komise upravila tuto částku na 11 863 zlatých a 82 krejcarů, navrhovaná záloha obci byla 5 931 zlatých  a 95 krejcarů. Lochovská obec potvrdila navrhovaný seznam dne 28.října 1866.

 

 Poměry v obci za 1. světové války 1914-1918

    Během války byli povoláni k vojenské službě občané téměř z každého čísla. Někde po jenom, z některých rodin otec se synem nebo syny (např.Zemánkové 3 x, Bryksí 4 x).  Obyvatelstvo obce bylo válkou ve své výživě značně omezeno, avšak ve větší míře hlad netrpělo, jako nemajetné obyvatelstvo měst.

Padlí a zemřelí občané obce za války :

Haken Rudolf z č.3 - padl v Srbsku (stáří 26 let)

Svoboda Václav z č.12 - zemřel v polní nemocnici v Rusku (stáří 23 let)

Švejzdral Josef z č.14 - zemřel v polní nemocnici v Rusku (stáří 24 let) 

Zemánek Jan ml. z č.26 - zemřel asi v Srbsku jako zajatec

Zemánek Josef z č.29 - zemřel v Itálii jako zajatec (stáří 27 let)- snad na infekční chorobu

Legionáři :

V období 1. světové války vstoupili do ruských legií i někteří občané obce.

Z dochovalých záznamů, které vycházejí zejména ze soupisů Seznamu sibiřské armády (zachycuje stav k roku 1919) to byli :

Bryksí Jan, nar. 31.8.1886, četař, 8. pluk

Bryksí Ferdinand, nar. 3.10.1894, četař, 1. pluk - lehké dělostřelectvo

Louma František, nar. 18.1.1893, praporčík, 4. pluk.

 Založení "Jednoty československým malozemědělců" :

          Jednota byla založena v březnu 1922, měla 24 členů, předsedou byl Josef Jirků, jednatelem Jan Košíček.

Elektrifikace obce :

        Byla provedena v roce 1928. První přívod (primerní vedení) a transformátor byl postaven statkářem Šlikem v roce 1925-1926 k drtiči štěrku do čedičového kamenolomu, který byl na Svinčici (práce v kamenolomu byly zastaveny k 31.12.1954). Za 2. světové války bylo osvětlení sejmuto a dráty odvezeny jako surovina pro vojenské účely. Teprve v roce 1954 bylo  veřejné osvětlení obce obnoveno, v  roce 1955 byla provedena výměna 10 sloupů.

 

Slintavka a kulhavka v obci

     V létě  roku 1938 propukla v obci slintavka a kulhavka. Objevila se v chlévě u J. Hakena v č.3 a rozšířila se k  J. Bryksímu z č.4,  A. Heptnerovi z č.10 a několika dalším obyvatelům. Uhynula 1 kráva  a 8 telat.     

 

Předválečné poměry v obci r.1938

         Politické poměry a hrozba  od Německa si vynutily ochranu státních hranic. V květnu a zejména pak v září r. 1938 byla vyhlášena mobilizace, povoláni byli i někteří občané obce.V září1938 při velké mobilizaci bylo odvedeno  pro vojenské účely i několik koní (od usedlostí p. Hakena, Janďourka, Heptnera, Bradského).

       V důsledku zabrání Sudet Německem stěhovali se Češi tam usedlí do jiných českých krajů. Do Horního Lochova přistěhovalo se 5 rodin, některé ke svým příbuzným (2x Konůpkovi), některé do náhradního bydlení (Kroupovi, Mistrovi, Grohovi)

 

Válečná léta 1939 - 1945

     Obec Horní Lochov ležela stranou válečného dění a nebyla ani zatížena ubytováním vojsk, pouze v Hotelu pod Šikmou věží (tehdy „Všetečkově penzionátu“) byla ubytovány německá mládež a do vily Dolanských v č.40 se nastěhoval vedoucí s manželkou.

     Obyvatelé obce se nezúčastnili nějaké významné akce proti okupantům, i když několik místních občanů udržovalo tajné styky s podzemním hnutím. Tehdejší starosta obce František Hercík byl i nějaký čas vězněn. Koncem roku 1944 se utvořil  v obci na podnět jičínského partyzánského štábu ilegální MNV a partyzánský oddíl na odzbrojování německých vojsk. Přestože státní silnice od Jičína na Mladou Bolestav sloužila koncem války jako útěková cesta německým vojskům a byla dosti frekventovaná, k nějaké významé odzbrojovací akci však nedošlo. Po obou stranách silnice po příkopech se tehdy nacházela spousta odhozené výstroje, výzbroje i odstavených  nepojízdných vozidel Wermachtu. Na pozemku č. 316 došlo k tragické události, kdy německý důstojník neunesl tíhu  válečné porážky a na místě postřílel celou svou rodinu (manželku, dvě děti a pak sebe) . Těla byla  pohřbena na stráni za zdí obecního hřbitova.

 

Počátky Hasičského sboru v Horním Lochově

Na popud okresního požárního ředitele ing. Víta Švandrlíka svolal starosta Horního Lochova František Hercík na den 22.11.1942 schlůzi všech občanů do hostince u Františka Vohnouta. Schůze se zůčastnili až na malé výjimky všichni občané Lochova. Účelem schůze bylo ustavení hasičského sboru v Horním Lochově. Do přípravného výboru byli zvoleni František Hercík, Josef Pejšman, Oldřich Haken a Jaroslav Jenček. Josef Pejšman zaslal po občanech listinu, kde se měl každý sám příhlásit dobrovolně a svým podpisem se zavázat, že vstupuje do hasičského sboru.

Dne 16.ledna 1943 byla svolána členská schůze, kde proběhla volba představitelů sboru. Zvoleni byli :

starosta : Alois Heptner z č.10

velitel : Alois Haken z č. 5

místovelitel : Oldřich Haken z č. 3

jednatel : Josef Pejšman z č.11

pokladník : Václav Havel z č. 28

Pořízeny byly potřebné tiskopisy a sborové razítko. Podána žádost o příděl stejnokrojů a nákup motorové stříkačky s příslušnými hadicemi. Příznivcům a mecenášům byla zaslána oznámení o ustanovení sboru a podány žádosti o podporu sboru. Sboru darovali :

ministerský rada p. Trnka z Prahy................... 200,-Kč

továrník Karel Bejšovec z Jičína .................... 200,- Kč

prof. Jaroslav Raban z Prahy........................... 100,-Kč

Bryksí Alois, tiskárna Kouřim..........................500,-Kč

MUDr. Barkman V., Vysoké Mýto ................1000,- Kč

továrník K. Fejtek, Praha ................................200,- Kč

JUDr.Dolanský Josef ......................................500,- Kč

Jan Janďourek, Praha.......................................100,- Kč

prof. Šalda František., Jičín ........................... 100,- Kč

Karban Jaroslav, Jičín .....................................100,- Kč

Bryksí Josef, učitel Libošovice........................500,- Kč

Vyhlídal Hubert, vrch, taj. Jičín.......................500,- Kč

prof. Haken Josef, Kutná Hora .......................100,- Kč

paní Schmidtová, choť lékaře, Benešov............50,- Kč

Janďourek Antonín, st. ...................................100,- Kč

Hospodářská záložna Jičín............................. 500,- Kč

Honitba a ml. nár.souručenství........................700,-Kč

čistý výnos tanečního plesu Nár. Soc..............476,60 Kč

sbírka občanů hornolochovských.................2.320,- Kč

Na schůzi představenstva sboru 19.1.1943 bylo uloženo p. Havlové a Heptnerové zaslat písemný dík za provedení sbírky v obci, která vynesla 2.320,- Kč. Do samaritského kursu delegováni Haken Zdeněk a p. Havlová a Heptnerová. Jednatelem Josefem Pejšmanem byl vypracován požární řád. Členské příspěvky stanoveny na rok 1943 takto : činný člen 10,- Kč, přispívající člen 20,-Kč ročně. Obec byla požádána, aby do rozpočtu na rok 1943 bylo na sbor pamatováno obnosem 30.400,- Kč. Projednán návrh na postavení zbrojnice a usnešeno, aby zbrojnice byla postavena na návsi u zvonku a plán dán k vyhotovení panu staviteli ing. Holečkovi Ant. v Jičíně. Zbrojnice bude spojena s obecním domkem (úřadem).

 

Léta poválečná – vznik JZD – Jednotného zemědělského družstva

    Po 2. světové válce nastaly v celé naší zemi politické a hospodářské změny, které podstatně ovlivnily a změnily hospodaření v jednotlivých obcích, zásahy do soukromého vlastnictví a někdy i mezilidské vztahy. Dne 12.9.1952 se v Horním Lochově konala veřejná schůze se zástupci ONV Jičín s přednáškou o významu JZD. V následujících dnech byl vytvořen přípravný výbor a ustanoveno JZD II.typu (společné hospodaření na pozemcích), byly rozorány některé meze. Do družstva vstoupilo 7 členů, prvním předsedou byl Zdeněk Haken z č. 5, kterého však zakrátko vystřídal Jaroslav Jenček z č.17. Začátky družstva byly neúspěšné – projevily se nezkušenosti s kolektivním hospodařením, špatná byla koordinace prací až liknavost, vázla dohoda s jednotlivými členy, panovala i celková nedůvěra k tomuto systému hospodaření, neplnily se státní dodávky. Projevovala se i jakási rivalita – soukromě hospodařící rolníci se snažili, aby družstevníky předčili. Činitelé ONV se sice snažili přesvědčovat na zavedení JZD III.typu (kromě na pozemcích i společné hospodaření s dobytkem), ale bez úspěchu. Nevalné hospodaření družstva skončilo rozpadem v roce 1956.

      Začátkem října 1957 se konaly v obci veřejné schůze, na nichž byla projednávána hospodářská situace v obci a dne 12.10. rozhodnuto o založení JZD III. typu. Předsedou byl zvolen Zdeněk Haken z č.5, do družstva vstoupilo 9 členů, mimo družstvo zůstalo 6 zemědělců. V letech 1958 .—1959 postupně vstupovali další členové, nakonec zůstala poslední soukromě hospodařící rolnice v obci p. Pejšmanová – vdova z  č.11.

 

9. Památné a významné stavby  v obci : 

Kříž

   Do roku1832 stál u dnešní státní silnice na rohu pozemku p.Bradského proti cestě z Horního Lochova do Ostružna dřevěný kříž.  Datum vystavění ani jeho tvůrce nebyl znám V roce 1832 byl obcí Hoření Lochov náhradou za již sešlý kříž vystavěn nový vysoký kříž z dubového dřeva natřený černou fermežovou barvou, s rohy pobitými plechem, s obrazem Spasitele Ježíše Krista malovaného na plechu, nad ním  plechová stříška. Po obdrženém konsistoriálním povolení ze dne 14. června 1832, č. 1702, byl kříž posvěcen. Obec byla povinna starat se o udržování kříže. V roce 1853 obec tento kříž opětovně obnovila a opatřila jej obrazem Panny Marie, zhotoveném na plechu. Když jej na jaře roku 1883 povalila vichřice, rozhodla obec o vybudování kříže kamenného, který zhotovil kamenický mistr Čeněk John z Podhorního Újezda u Hořic v ceně 200 zlatých. Kříž s pozlaceným Kristem byl obehnán železnou ohrádkou. Pod Kristem byly zhotoveny pozlacené sochy Panny Marie a svatých patronů sv. Václava a sv. Vojtěcha. Práce byly dokončeny na podzim r.1883. Na jaře roku 1884 žádala obec Hoření Lochov, aby tento nový kamenný kříž byl posvěcen. Biskupská konsistoř udělila k tomu úkonu svolení dne 28. srpna 1884, posvěcení se konalo v neděli dne 3. května 1885. V tu neděli odpoledne vyšel průvod z farního chrámu Páně v Ostružně a  při nábožném zpěvu se ubíral k Hořenímu Lochovu ke kamennému pomníku sv. kříže. Tam se nejprve držela řeč o významu sv. kříže, načež byl nový kříž posvěcen.

Když  byl v roce 1921 postaven  obecní hřbitov, byl tento kříž přenesen na nový obecní hřbitov. Stojí uprostřed hřbitova proti vstupním vratům.  

 

Kamenná socha Panny Marie

     Socha se náchází u obecní silnice před usedlostí č.10. Byla postavena na návrh obecního radního Františka Vohnouta, souseda a majitele usedlosti v Horním Lochově č.3 za souhlasu obecního výboru, dle protokolu ze 30.května 1875. Pozemek na stavbu sochy byl poskytnut Janem Heptnerem z usedlosti č.10. Stavba byla provedena nákladem obce. Sochu zhotovil kamenický mistr Čeněk John z Podhorního Újezda u Hořic a stavba nese letopočet 30.5.1875. Ústředním motivem je socha Panny Marie  s  věnecem ze 12-ti hvězd okolo hlavy, níže pak do podstavce vytesány čtyři menší figury, , a to figura sv. Anny, sv. Petra, sv. Pavla, sv. Anděla Strážce, které byly pozlaceny, ostatní pak části, jako kamenné zábradlí, byly natřeny olejovou barvou. V průčelí na podstavci je umístěna tabulka z bílého mramoru s nápisem : " Blahoslaveni, kteří ostříhají cest mých. Kdo by mne nalezl, najde život a obdrží spasení od Hospodina. Přísl. 8.32.35. Chrániž nás a přimlouvej se za nás sv. Pano Maria". Sousoší bylo pozlaceno za cenu 380 zlatých. Na základě povolení  biskupské konsistoře z 19. srpna 1875, čís. 5052, kterým se  ostruženský farář  Josef Jan Hais zplnomocňuje k posvěcení sochy, byla dne 5. záží 1875, na den sv. Andělů Strážných, za veliké účasti lidu socha posvěcena. Obec Hornolochovská se zavázala usnesením obecního výboru již 12. srpna 1875 " o zachování a v dobrém stavu udržování této sochy se starati a veškeren náklad na opravu aneb i znovuzřízení její kdyby délkou času aneb jinou nezaviněnou příhodou toho potřeba bylo z obecního jmění nésti a zapravovovati. Na svědectví toho náš vlastnoruční podpis a pečeť obecní".- podepsáni Josef Smrž -starosta, František Vohnout - radní a František Pluhař - výbor.

    U sochy byla konána po několik let posvícení spojená s požehnáním a střelbou z hmoždířů. Pak byl obcí odepřen náklad na tuto pobožnost a požehnání nebyla více konána.

 

Kamenná socha sv. Jana Nepomuckého

    Stojí na pozemku patřící usedlosti č.1. Nechal ji postavit zámožný majitel usedlosti č.1 pan Kazda. Na přední straně podstavce je dnes již nečitelný nápis, který zněl :  "Blahoslavený, kdož jazykem nepoklesl. Mat. III  lásku naší nemá žádný rozloučiti na věky v ničem jiném se chlubiti a honositi nechceme jedině v Tobě, ó Bože náš a v kříži našeho Pána Ježíše Krista, jako svatý Jan Nepomucký, v ničemž se nechlubil, leč v Tobě a v umučení a smrti Kristově"
Na zadní straně je vyryto, že sochu postavil r.1855  F. Škvařil v Jičíně.

  Roku 1931 byla socha nákladem 4000 Kč, které věnoval JUDr.Josef Dolanský,  spolumajitel usedlosti č.1, od Josefa Stoklasy z Jičína opravena a pozlacena a od ostruženského faráře Aloise Nožičky  na základě povolení biskupské konsistoře v Hradci Králové ze dne 2. 9. 1931, č. 70050, dne 6. září 1931 posvěcena.

   Podle jednoho z pamětníků se v 80. letech 20.století (v době komunistické totality) v rybníčku, nad nímž socha stojí, prováděly křesty dospělých věřících z Jičína a okolí. Místo bylo na soukromém pozemku a skryto před zraky nezvaných osob.


Zvonička

      Obecní zvonička byla postavena podle vyrytého nápisu v roce 1830 a  původně stála u obecní cesty na břehu zahrady patřící k č. 17. Někdy po roce 1920 byla sejmuta, opravena a postavena o kousek dále na náves. Zvonilo se nejen o pohřbech, svátcích, posvíceních a jiných událostech, ale i každodenně v poledne. Tím se lidé pracující na polích, v zahradách nebo v lese svolávali do svých domovů k obědu, Tomu, kdo vykonával tuto službu, poskytla obec obvykle nějakou odměnu, např. bezplatný pronájem obecního pozemku a pod. Zvonek zvoničky byl za 1. světové války sejmut a patrně skončil roztaven pro výrobu některého z kanónů. Po válce byl obcí zakoupen zvon nový. Ten na zvoničce vydržel do začátku 90.let 20.století, kdy jej někdo odcizil. Pan Zdeněk Hakl z Horního Lochova odlil ve slévárně zvon nový, který zde visí dodnes.

 

Obecní hřbitov:

    Dne 21.3.1920 bylo na schůzi občanů Horního Lochova usneseno a rozhodnuto o stavbě obecního hřbitova (starostou byl tehdy Josef Haken). Důvodem bylo zejména to, že současný hřbitov v Ostružně byl již nedostatečný vzhledem k časté úmrtnosti (za 10 let - 1909-1919 zemřelo v Horním Lochově 19 dospělých a 12 dětí). Hřbitov byl postaven r.1921 nákladem obce Horní Lochov, pozemek na jeho stavbu odprodal obci František Bradský z č.8.  Hřbitov stavěl Josef Šonský, zednický mistr z obce Rybníček za pomoci kameníků-lomařů z Horního Lochova. Hřbitovní zeď byla postavena z pískovcových kvádrů, opracovaných, vytěžených v Prachovských skalách. Kolaudace hřbitova proběhla 8.7.1921, slavnostní otevření hřbitova se konalo 17.července 1921. Po slavnosti se konala lidová veselice v zahradě u Vohnoutů v č.6.(hospoda a zahradní pavilon). Prvním pohřbeným byl Alois Heptner z č.10, pohřeb se konal v srpnu 1921. 

Pomníky padlým z prusko-rakouské války  r.1866      

     Stojí u obecního hřbitova. Byly postaveny na památku vojákům a jejich velitelům z  rakouské brigády generálmajora Ringelsheima padlým v těchto místech v prusko-rakouské bitvě dne 29. června 1866. První je z červeného mramoru, byl postaven r.1867  a udává počty padlých terezínského 42.pěšího pluku: 7 šikovatelů, 13 velitelů, 19 desátníků, 47 svobodníků, 4 bubeníků a 472 vojínů. Zde padl i velitel pluku, plukovník Kolbenschlag von Reinhartsstein (ve věku 59 let).  Při výstavbě hřbitova v roce 1921 byl tento pomník obestavěn hřbitovní zdí. Druhý pomník stojí samostatně několik metrů od prvního. Je ze žuly a je věnován chebskému 73.pěšímu pluku. Původně stál v Chebu - posádkovém městě pluku, kde byl vysvěcen r.1867. Do těchto míst byl převezen a znovu vysvěcen r.1912. Pomník udává počty padlých z tohoto pluku na tomto bojišti: 4 setníci, 2 nadporučíci, 5 podporučíků a 202 vojínů (jeden z pramenů uvádí, že se jednalo o rakouskou záložní jednotku, která zde zůstala velením zapomenuta a byla vystavena hodinové palbě pruských děl z vrchu Svinčice). Původně u pomníků stálo 8 vzrostlých smrků, které byly 10.3.1958 jako přerostlé poraženy a místo nich byly kronikářem obce Ladislavem Šafránkem zasázeny čtyři lípy. 

Hotel „Pod Šikmou věží“

Toto první ubytovací zařízení v Prachovských skalách budovalo “Společenstvo ke zřizování letních bytů v okolí jičínském”, které inicioval tehdejší odbor jičínského klubu turistů. Společenstvo bylo založeno proto, aby stavebníkem nebyl Klub českých turistů, neboť by se nový penzion stal majetkem ústředí KČT. Jeho předsedou byl civilní geodet ing. Emanuel Prokop a jednatelem dr. Jakub Všetečka.

   Příprava započala roku 1899, v září 1900 byl od dr. Vavřínka zakoupen pozemek v Horním Lochově u tehdejšího hlavního vstupu do Prachovských skal pod známou skálou s vyhlídkou - Šikmou věží. Stavitel Antonín Holeček zvolil módní secesní styl, zajímavé jsou v tomto ohledu vyhlídková věžička na střeše budovy a vstupní prosklená hala.  Na podzim 1900 se začalo se stavbou, náklady činily 10 tisíc korun. Budova s deseti hostinskými pokoji a restaurací byla slavnostně uvedena do provozu 30. června 1901 jako „Pensionát spolku českých turistů“ za účelem ubytování a stravování turistů, kteří navštěvovali Prachovské skály. Hlavní vchod do skal byl původně právě zde pod Šikmou věží.

      Prvním nájemcem byl pan Pešek, který zde byl jen jeden rok, po něm několik let Baštařovi, pak Marie Jakubůová, která bývala u Baštařů dříve pokojskou (ta je vedená v adresáři živností z r.1907). 

      Spolek turistů v Jičíně převzal penzionát roku 1912 za cenu dluhů, stal se jeho majitelem a již roku 1913 provádí menší rekonstrukci

 Roku 1913 získal do pronájmu penzionát významný místní rodák Jan Košíček. Když Jan Košíček odešel na vojnu (1.světová válka), najala si penzionát paní Daníčková, manželka vlivného úředníka v Jičíně, penzionát provozovala do konce 1.světové války.

     V roce 1921 se stal nájemcem František Navrátil z Vršců s manželkou Annou.

   V letech 1923-1924 Spolek turistů v Jičíně rozšiřuje objekt přístavbou 1. patra nad zasklenou verandou, v  roce 1925 zřizuje venkovní bazén.

   V prosinci 1926 se Spolek turistů v Jičíně přeměnil na Odbor klubu čsl.turistů v Jičíně. V roce 1928 byly vybudovány splachovací záchody, zřízeny umývárny a zavedeno elektrické osvětlení.

   V roce 1930 zemřel nájemce hotelu František Navrátil, dne 1.9.1931 byla udělena Klubu čsl.turistů koncese k provozování živnosti hostinské a výčepní, zástupce koncese byla Anna Navrátilová, vdova po Františku Navrátilovi.

     Později byl hotel nazýván „Všetečkův penzionát“, nesoucí jméno po profesorovi gymnásia a předsedovi turistů v Jičíně, propagátorovi místní turistiky, Jakubovi Všetečkovi.

     Za nacistické okupace byl penzion zabaven pro ubytovnu německé mládeže a r.1941 rekonstruován.

     V roce 1948 byl penzionát komunisty znárodněn a KČT Jičín o penzionát na mnoho let přišel. Penzionát byl jako rekreační hotel zrušen a tělovýchovná jednota Sokol Jičín, respektive Sokolské družstvo “Vzlet“ pronajalo penzionát „Ústředí těžkého průmyslu strojírenského“- konala se tam politická školení a schůze jejích zaměstnanců.

     V  roce 1954  byl “Všetečkův penzionát” krajským hotelovým vedením přejmenován na hotel “ Pod Šikmou věží“.

     Hotel Pod Šikmou věží se v 90. letech opět vrátil do vlastnictví Klubu českých turistů v Jičíně, který jej provozuje dodnes. K rozsáhlé rekonstrukci došlo v letech 2001-2002, kdy bylo vybudováno nové sociální vybavení, nové ústřední topení, kotelna a nová kuchyně.

 

 

10. Místní  historické  zajímavosti  :

Působení loupežníka Babinského- legendární postava Václava Babinského se zapsala i do lochovských dějin - ve vsi neloupil, ale v okolí se pravděpodobně tajně vyskytoval, neboť se nějaký čas ukrýval v nedalekém bludišti Prachovských skal v „Babinci“, po něm pojmenovaném. Babinský byl později nějaký čas vězněn v Kartouzích (dnes věznice Valdice) u Jičína.


Vlci v Lochově - vlčí jámy se vyskytovaly  v Prachovských skalách (Bukovina, Hustáč, Čertova  kuchyně) -vlčích jam zde bylo mnoho a na mnoha místech (pozn.: o chytání vlků píše Bohuslav Balbín, který se asi zúčastnil těchto lovů ). V Horním Lochově v domku  č.16  (bývala to kdysi hájenka), býval pod prahem stavení široký otvor pro ochranu psů před vlky v zimě. Dnes tento domek již neexistuje.

Počátky dopravy turistů do skalOd roku 1898 vyjížděl z Jičína každé nedělní odpoledne od pomníku na Letné třikrát (v hodinových intervalech) turistický omnibus pro 7 – 9 osob tažený párem koní do Horního Lochova k dnešnímu Hotelu Pod Šikmou věží (zde byl původní vstup do Prachovských skal - vstupné do skal se tehdy ještě neplatilo) - a navečer se zase třikrát s turisty vracel do Jičína. Turisté se mohli občerstvit a nakoupit pohlednice a suvenýry v zahradním pavilonu, který se nacházel  v obci u silnice před sochou Panny Marie. Patřil k hostinci, který provozovala rodina Vohnoutova (stavení č. 6). S rozvojem turistiky byla i poptávka po ubytování. První letní hosté pobývali na statcích V Horním Lochově, např. u hospodářů p. Hakena a p.Brixího.

Od roku 1900 měl Klub českých turistů v Jičíně licenci na dopravu.

První turistickou poptavárnu zřídil odbor KČT ve Vítkově lékárně. Tam bylo možné zakoupit mapku, vyžádat si průvodce či najmout turistický omnibus.

Lochovské lomy – V Prachovských skalách existovala řada lomů, které patřily zejména k bohatým usedlostem. V lomech dostalo práci několik lochovských obyvatel-lomařů. Lomy byly buď čedičové, největší patřil hraběcímu rodu Schliků, nacházel se na vrchu Svinčice, menší při lesní cestě ke Svinčici patřil ke statku p.Bryksího. Ostatní byly lomy pískovcové, např. lom Kazdův, Noskův, Čúrdův a další. Kámen a písek z lomů byl používán na opravy cest, ale zejména na stavby v obci, v okolních vesnicích, mnohokrát se vozil i na stavby v Jičíně. V roce 1890  po záplavách v Praze byl pískovec z Prachovských skal použit na opravu Karlova mostu.

Lochovské hospody a obchody – v obci postupně vznikaly a zanikaly - podle potřeb, doby, možností a zájmu jednotlivých obyvatel. Dnes je ve všech činnost ukončena, některé objekty již neexistují

Hostinec u Hakenů – (č.3) – původně také panská fořtovna-hájenka - v minulosti jeden z nejkrásnějších roubených objektů s velkou pavlačí - dnes objekt již neexistuje

Hostinec u Vohnoutů – (č.6) – s lokálem a velkým sálem, pořádaly se bály, veselice, taneční zábavy. Provozovala rodina Vohnoutova, v adresáři živností vedena v r.1907 a 1912 Anna Vohnoutová, dne 1.7.1924 byla udělena koncese hostinská a výčepní pro Josefa Vohnouta. V květnu 1933 podal Josef Vohnout obecní komisi žádost o stavbu letní terasy (zahradního pavilónu). Komisí bylo schváleno za podmínek : "Na verandě budiž umístěno plechové zdravotní plivátko naplněné desinfekčním roztokem a na stěně vyvěšen zákaz plivání na podlahu."

Hostinec u Heptnerů - (č.10) - býval kdysi hostinec, pořádaly se zde taneční zábavy

Smíšený obchod – (č.11) - ve svém domku zavedl Josef Pejšman, bývalý rakouský účetní šikovatel, asi po roce jej pronajal legionáři Rackovi. Ten provozoval obchod asi půl roku, pak byl obchod pronajat kovodělníku Havlovi, který jej provozoval do konce roku 1929. Po té měla obchod pronajatý Františka Marešová z Jičína asi půl roku. Pak byl obchod zrušen.

Kupecký obchod – (č.17) - obchod se smíšeným zbožím zavedl ve svém domě Josef Jirků, kupecký příručí, který v roce 1914 z důvodu vypuknutí světové války obchod zrušil.

Hostinec Bryksí (č.25) – stavení dnes již neexistuje – provozoval jej František Bryksí (vedený v adresáři živností v r.1907, 1912 a 1927). Později zde byla prodejna se smíšeným zbožím (prodávala p. Dolanská z č.40), druhá část objektu byla využívána jako obecní úřad

Hotel "Pod Šikmou věží" - bývalý "Penzionát"  - (č.32)  - viz oddíl  - 9.

 

Lochovské hájenky katastru obce bylo kdysi několik hájenek. V č.3 bývala panská hájenka - fořtovna (dnes objekt již neexistuje). V č.16 bývala rovněž hájenka - po požáru bylo stavení zbouráno. V č.21 bydlel hajný Konůpek a v č.23 na hranici katastru Horního Lochova  a Blat dodnes stojí bývalá hájenka, patřící kdysi k velkostatku hraběcího rodu Schliků. Zde býval hajný Josef Kozák.
 

Zemědělské hospodaření, řemeslná a živnostenská činnost v obci (do r.1945) Hlavní obživou většiny lochovského obyvatelstva bylo především hospodářství - chovatelství dobytka a zemědělská činnost. Ta byla provozována na usedlostech s větší či menší výměrou polností a luk tak, aby uživila celou rodinu a případně další pomocné pracovníky.. Ostatní obyvatelé obce, zejména tzv. baráčníci,se živili jiným způsobem, buď pomáhali s pracemi hospodařícím rodinám, nebo měli vlastní živnost či vykonávali jiné práce.
  Tereziánský katastr z r.1757 uvádí, že v Horním Lochově se v té době obyvatelé živili především dobytkářstvím a také předením, v obci je evidován 1 řemeslník - tkadlec. V té době měl Horní Lochov pouze 11 stavení, a to 8 hospodářských usedlostí a 3 domy, v nichž bydleli tzv. baráčníci. Postupem času a v souvislosti s dalším osídlováním obce se postupně objevují i další řemesla  a živnosti. Kromě hostinské a obchodní živnosti (viz " Lochovské hospody a obchody") bylo v obci provozováno kovářství. Nejstarší kovárna (dnes č.14) má první záznam z roku 1757, kdy zde žil Jan Brožek, od r.1769 přebírá živnost jeho syn Josef Brožek, v r.1810 kupuje kovárnu a provozuje ji Václav Škaloud. Po té se v kovárně vystřídalo několik kovářů (Košťák, Macháček) a posledním kovářem byl Josef Švejzdral, který je jako živnostník veden v adresáři živnostníků z let 1900,1907 a 1912. Po jeho smrti již nebyla kovárna provozována. Další kovář František Pečenka provozoval svoji živnost v č. 29.

V obci je zaznamenáno i několik obuvníků - v obecní kronice je zmínka o obuvníku Pluhařovi z č.17 a o Josefu Svobodovi z č.38. Adresář živnosttí z r.1912 uvádí jako obuvníka  Antonína Zemánka, v obecní kronice je ještě uveden J. Zemánek z č. 29, hluchoněmý bratr Zemánka Jana z č.26

V adresáři živnostníků  je  v r.1927 evidován v Horním Lochově  i  kolář - byl jím František Hercík.

Z ostatních živností stojí za zmínku ještě povoznictví, které krátkou dobu provozoval poslední vlastník usedlosti  č.1 Jan Kazda a v adresáři živnostníků z r.1900 je v Horním Lochově evidován jako živnostník lomař Hynek Čúrda.

 

11. Významné osobnosti, které navštívily Horní Lochov : 

 

  Bohuslav Balbín - známý český historik, spisovatel, učitel ale také kněz a jezuita. Studoval v Jičíně, kde i později v letech 1661-62 a 1666-67 učil. Navštěvoval skalní labyrint Prachovských skal a tedy jistě procházel často i Horním Lochovem do těchto skal.  

 Císař v Horním Lochově ! - dne 9.června 1813 při čtyřdenním pobytu v Jičíně navštívil Prachovské skály rakouský císař František I., na jeho počest je ve skalách pojmenovaná „Císařská chodba“. Vzhledem k tomu, že v té době ještě neexistoval vstup do skal ze strany od Prachova, je nejvýše pravděpodobné, že kočár s jeho výsostí projížděl Horním Lochovem až k Šikmé věži.

Vojta Náprstek, Jaroslav Vrchlický - pražský průmyslník a spoluzakladatel Klubu českých turistů Vojta Náprstek navštívil Prachovské skály 1.června 1879 na pozvání profesora jičínského gymnasia Antonína Vánkomila Malocha. Nepřijel sám, ale se skupinou 24 lidí, kteří se z Jičína vypravili na dvou žebřiňácích do skal, opět pravděpodobně přes Horní Lochov. Ve skupině byli m.j. básník Jaroslav Vrchlický, přírodovědec B.Bauše, zoolog F.Vejdovský, členky Klubu amerických dam (je po nich pojmenovaná „Americká sluj“), nakladatelé braři Šimáčkové a další.

Herci z Národního divadla z Prahy-  - v roce 1957 byli v Hotelu pod Šikmou věží ubytováni herci Národního divadla  - Průcha, Doležal, Petrovická a Šejbalová, kteří se zúčastnili  v Jičíně a v Sobotce natáčení filmu „Vlčí jáma“. Zřejmě se jim zde natolik zalíbilo, že se sem v létě příštího roku 1958 vrátili s přáteli na dovolenou - herci Miloš Nedbal, Eduard Kohout, Marie Vášová, Jaroslav Průcha s manželkou, Jiřina Petrovická s manželem, Jiřina Šejbalová a Miroslav Doležal .

 Boris Polevoj - dne 27.6.1960 navštívil Prachovské skály sovětský spisovatel Boris Polevoj, doprovázel ho průvodce skal Ladislav Šafránek, kronikář obce Horní Lochov.

 

12. Významné historické osoby, rody a rodáci z Horního Lochova a významné osoby pobývající v Horním Lochově:

Ambrož z Lochova - “husita z Lochova” - Ambrož z Lochova, voják v Žižkově vojsku, po roce 1434 měšťan nově založeného města Tábora. Pocházel z opevněného dvora v Horním Lochově (dnes č.p. 1 – původně tzv. Lochův dvůr). Není známo, jak se Ambrož k husitskému vojsku dostal. Historicky je však doloženo, že v letech 1421-1424 se na Jičínsku vyskytovaly ozbrojené husiské oddíly a plenily některé vsi, kostely a panská sídla (např. Valy - dnešní Prachov, Přední a Zadní Moravsko v Prachovských skalách a další). Na vrchu Gothard u Hořic byla pak 24. dubna 1423 svedena bitva mezi východočeskou panskou jednotou Čeňka z Vartenberka (v té době byl majitelem Jičínského panství) a husitským vojskem vedeným Janem Žižkou. Na straně Čeňka z Vartenberka bojovalo i polské vojsko. Tehdy již slepý Žižka geniálně takticky využil vrchu Gothard, neboť těžkooděnci protivníka k vrchu museli bez koní a znaveni výstupem byli pak během tří hodin poraženi a zahnáni čerstvými husity. Vítězní husité poté v kraji verbovali nové vojáky. Je možné, že se právě jimi nechal Ambrož naverbovat, možná se k nim připojit již dříve před tím jako přesvědčený husita. A nebyl sám, je doloženo, že k husitům se připojil i kněz Jan z Jičína, později známá postava husitského Tábora, a další táborský bojovník z okolí Jičína, Jan ze Železnice.  Zajímavé jsou osudy těchto tří mužů – kněz Jan z Jičína se stal významným představitelem kněžského stavu v husitském městě Tábor, později se však s tábority názorově neshodl, rozešel se s nimi a začíná psát většinou jen svá díla. Působil jako kněz i v Praze. Zemřel roku 1432, tedy ještě před bitvou u Lipan. Jan ze Železnice, pacholek u sedláka v Železnici u Jičína (pacholek byl čeledín, za odměnu u sedláka bydlel a stravoval se), byl pravděpodobně jen řadovým vojákem v husitském vojsku, že však všichni husité nebyli jen hrdinnými bojovníky za svou víru, ale že někteří se časem stali obyčejnými lapky a zbojníky, svědčí "Popravčí kniha pánů z Rožmberka", kde je r.1424 záznam o mučení Jana ze Železnice, při němž se přiznal spolu s několika kumpány k loupežím a vraždám. Zda byl Jan ze Železnice "pouze" uvězněn v hladomorně nebo skončil na popravišti, kniha neuvádí. Ambrož z Lochova nebyl asi obyčejným bojovníkem, neboť v Táborské městské trhové knize je k 24.1.1441 doložen jako měšťan Tábora (uveden zde jako Ambrož Lochovský), tedy zámožnější obyvatel města. Zda peníze na zakoupení domu v Táboře získal prodejem opevněného dvora v Horním Lochově (dnes č.p. 1), nebo z prostředků získaných v husitských válkách, již asi nikdo nezjistí. Uvedené datum 23.1.1441 v Táborské městské trhové knize (nazývané též táborský rychtářský rejstřík) se však netýká koupě domu, nýbrž jeho prodeje. Na foliu č.41 je zde uveden tento zápis  : "Ambrož Lochovský prodal a vzdal dóm svój za svobodné Pechovi z Mitrovic za 17 ½ sex. gr., a to má Pech splniti na roky podepsané: na masopust najprv příští 3 sex. gr., potom na svatého Jiřie ihned příštieho 4 sex. gr. a potom na svatého Havla ihned příštieho 6 sex. gr. a ostatek na svatého Jiřie potom příštiem. A za to jsú rukojmě nedielnú rukú Smola a Velek, jistec nade všecko. Actum feria 2a ante Conversionem Pauli [23. I. 1441]." Táborská městská trhová kniha obsahuje údaje až do roku 1450, ale žádný další zápis o Ambroži Lochovském se v ní již nevyskytuje (např. o koupi jiného domu). O dalším osudu Ambrože můžeme tedy jen spekulovat : buď se tedy Ambrož po prodeji domu z Tábora odstěhoval, nebo měl v Táboře více domů a tento dům (s datem prodeje 23.1.1441) prodal jako přebytečný a peníze použil na jiné účely. Pravděpodobnější je spíše druhá varianta, neboť pokud měl kupující Pech z Mitrovic 4 roky na splacení domu (4 splátky), jistě by si Ambrož  lépe své pohledávky pohlídal přímo v Táboře.

Rod BRADSKÝCH - z  č.8 - je původem rytiřského rodu (rytíři Bradských z Labouně), z jejich rodu Ota Bradský z Labouně byl pánem hradu Brada  v letech 1468-1482, náležela mu i ves Lochov. Dodnes v rodině Bradských existuje znak příslušnosti - rodový erb. Jeden z předků -  František Bradský - se sice domáhal ve Vídni přiznání šlechtického titulu, ale pro velké finanční požadavky císařského dvora od toho upustil. 

Rod ZEMÁNKŮ z č.26 – byl zemanského původu, jejich předkové vlastnili zemanskou usedlost v obci Poštovice, dnes okres Kralupy nad Vltavou. 

Jan K0ŠÍČEK – rodák z č.27 (nar.29.5.1888 v Horním Lochově / zemř. 23.5.1937) - narodil se v rodině chudého lomaře. Vyučil se v Praze číšníkem. Roku 1907 odešel do Liberce, pracoval jako vrchní číšník v  České boudě. Roku 1913 získal do pronájmu penzionát pod Prachovskými skalami, dnes Hotel pod Šikmou věží. Roku 1924 se stal nájemcem chaty Klubu československých turistů v samém středu Prachovských skal. Roku 1934 začal se stavbou vlastního hotelu a už v roce 1935 zprovoznil velkoryse řešenou stavbu architekta inženýra Stejskala, tzv. „Košíčkův hotel“, dnes Hotel Skalní město.Ve své době to byl nejdokonaleji vybavený hotelový podnik Českého ráje. Konec života Jana Košíčka byl tragický - zahynul na libuňském železničním přejezdu 23.května 1937 ve věku 49 let, když se svým autem jel pro syna na libuňské nádraží. Je pochován v rodinné hrobce na hřbitově v Horním Lochově. Na památku pak byla postavena poblíž jeho hotelu zvonička.

Prof. Josef HAKEN – rodák z č.5 (nar. 20.1.1870 v Horním Lochově / zemř. 28.10.1938 v Praze)- kronikář, redaktor, odborný publicista, významný kulturní pracovník, profesor a archeolog, který se svými výzkumy v Prachovských skalách a okolí a vydanými publikacemi zasloužil o propagaci Prachovských skal. Vydal např. velmi zajímavou publikaci "Lid polí popelnicových v Prachovských skalách". Byl profesorem kutnohorského gymnasia, spolupracoval s významným historikem a archeologem PhDr. Rudolfem Turkem DrSc. Je pochován v rodinné hrobce na hřbitově v Horním Lochově.

Páter doc. PhDr. ing. Miloš RABAN Th.D. -- nebyl rodák z Horního Lochova (nar.20.6.1948 v Kryštofově Údolí / zemř. 7.1.2011 v Liberci) - kněz, teolog, filozof, akademik ale i horolezec. Jeho otec pracoval jako lesní inženýr a proto se rodina přestěhovala do rodinné vilky č.36 v Horním Lochově do prostředí Prachovských skal. Zde prožil své dětství a studentská léta. Vyrůstal uprostřed Prachovských skal, miloval horolezectví , v němž pokračoval i později během svého pobytu v Německu a zdolal většinu alpských vrcholů včetně Matterhornu a Mont Blancu. Po absolvování jičínského gymnásia odešel studovat na ČVUT do Prahy. Do roku 1977 pracoval ve Výzkumném ústavu bezpečnosti práce, kde se obrátil k víře. Aby mohl studovat teologii, což v tehdejším Československu legálně nešlo,odjel v r.1977 na služební cestu do Vídně, z níž se již nevrátil. Odešel do Itálie studovat teologii a filosofii na Lateránské universitě a doktorát získal na  Papežské univesitě Griegoriana. Jako kněz působil na různých místech, zejména ve Frankfurtu nad Mohanem a to až do r.1990. Po té se vrací do vlasti a na žádost biskupa litoměřické diecéze se ujal farnosti v Raspenavě a v Hejnicích v Libereckém kraji. Začátky s vybudováním hejnické farnosti, která byla v havarijním stavu , nebyly jednoduché. Díky jeho nezměrné houževnatosti, píli, odhodlání, soustavné práci a shánění prostředků vznikl v Hejnicích rozměrný komplex Mezinárodního centra duchovní obnovy. Zemřel po dlouhé nemoci ve věku nedožitých 63 let.

JUDr. Josef DOLANSKÝ nepatřil k rodákům Horního Lochova (nar.7.1. 1868 v Jičíně / zemř. 30.11.1943 v Brně) Byl to československý politik, ministr československých vlád a meziválečný poslanec Národního shromáždění republiky Československé za Československou stranu lidovou. Kromě postu poslance zastával i ministerská křesla. Ve vládě Edvarda Beneše a první vládě Antonína Švehly byl ministrem spravedlnosti. V druhé vládě Antonína Švehly byl ministrem pro zásobování lidu. V Horním Lochově byl spolumajitelem usedlosti č.1 (spolumajitel v té době byl ještě JUDr.Vavřínek a Jarmila Trnková), kde se často konaly schůzky a návštěvy významných osobností z politického a kulturního života. Dokladem toho jsou dodnes v rodině drženy čtyři návštěvní knihy.

 

13.  Hrady BRADA a VELIŠ :

       V dějinách obce sehrály významnou roli dva dnes již neexistující hrady, z nichž byla v minulosti správa obce jejími majiteli prováděna. Proto je třeba si připomenout jejich vznik, dobu jejich slávy a zánik.

Hrad  Brada :

        Ve 13. století začaly do krajiny okolo dnešního Jičína pronikat některé šlechtické rody za účelem rozšíření rodového majetku. Jedním z  nich byli Načeratici (z rodu Hronoviců,  pocházející od Náchoda). Ti získali ve 13.století blíže neznámým způsobem do majetku území rozkládající se severozápadně a severně od pozdějšího města Jičína a zaujímající velkou část Prachovských skal.. A právě zde na jednom z pískovcvých vrchů s nádherným výhledem do okolí si nechal Načerat vystavět nové sídlo, hrad Bradu. Název byl prý odvozen od tvaru vrcholu kopce, který přípomínal zarostlou lidskou bradu. Některé prameny uvádějí, že hrad byl postaven r. 1241 nebo r. 1250, určitě to však bylo před rokem 1263, neboť na jedné z listin vydaných  královskou kanceláří Přemysla Otakara II roku 1263 jsou uváděni mimo jiné i „Hrono de Nachod „a „Nacherat frater suus de Brada „( Hron z Náchoda a jeho bratr Načerat z Brady). K bradskému panství tehdy patřilo území na němž dnes stojí obce Brada (dříve Podhradí nebo také Podbradí), Podůlší, Dílce, Kbelnice, Rybníček, Březka, Prachov, Horní a Dolní Lochov (dříve Malý a Velký Lochov), Lhota Pařezská, Jinolice, Zámezí a dnes již neexistující vsi Habřinka a Přední a Zadní Moravsko. Hrad Brada se stal jedním z důležitých středisek  tehdejšího Jičínska, ovšem dnešní Jičín nebyl tehdy ještě městem, pouze méně významnou osadou nacházející se na území dnešního Starého Místa. Načerat držel hrad Bradu do r. 1263 kdy panství po něm převzal jeho syn Léva (Lev). Za Lévy nedosahovalo panství takového významu jako za Načerata, navíc se v té době začaly projevovat mocenské zájmy královského rodu, který vlastnil v okolí Jičína  některé pozemky. Když král Václav II. r. 1302 povýšil Jičín na město, rozhodl se pro vytvoření jednotné pozemkové državy na Jičínsku. Znamenalo to získat do majetku mimo jiné i další pozemky. a to zejména ty, které zasahovaly do územní državy panovníka. A právě takovým bylo i bradské panství. Roku 1304 odňal král Václav II. Lévovi hrad Bradu a město Jičín výměnou za Štítary. Protože Václav II. odebral zřejmě stejným způsobem Čečovi hrad Veliš, splynulo tedy bradské panství spolu s velišským a vytvořilo se tak jednotné panství, jehož sídlem se stal hrad Veliš a hlavním centrem město Jičín. Tím pohasl na čas význam hradu Brada, který byl po tu dobu spravován jen pukrabími nebo pouhými hospodáři. V držení hradu Veliš a rozsáhlého panství se  poVáclavovi II.postupně vystřidali Václav III., Rudolf I., Jindřich Korutanský, Jan Lucemburský a Vartenberkové. Po smrti poslední z rodu Vartenberků paní Machně z Veselé  na základě  její závěti získali rozsáhlý majetek Hašek z Valdštejna, Otík z Údrnic a Anna Buzlice. Haškovi zůstaly Veliš, Brada a tvrz Veselá. Hašek z Valdštejna r. 1452 rozdělil a prodal velišské panství : hrad Veliš, město Jičín a vsi náležející k původnímu velišskému panství prodal Jiřímu z  Poděbrad (budoucímu českému králi). Druhou část velišského panství, a to  hrad Bradu a vsi Podhradí - někdy uváděno jako Podbradí(dnešní Brada), Podůlší, Dílce, Kbelnice, Rybníček, Březku, Prachov, Lochov Malý a Velký (dnes Horní a Dolní), Lhotu Pařezskou, Jinolice, Zámezí a pusté vsi Habřinku a Přední a Zadní Moravsko prodal Markvartovi  z Labouně, bývalému purkrabímu na hradě Veliš  a příbuznému Otíka z Údrnic. Markvart se usadil  na hradě Brada a založil větev Bradských z Labouně (pozn.: z  tohoto rodu příbuzní Bradských vlastnili hospodářskou usedlost v Horním Lochově). Za Marvarta opět stoupl význam hradu Brada. Kolem roku 1468 získal  hrad Bradu s panstvím syn Markvarta Otík z Labouně. Ten však někdy po roce  1482 prodává celé panství s hradem Mikuláši Lickovi z Rýzmburka. V té době již hrad pustl a když jej kolem roku 1500 Mikuláš Licek z  Rýzmburka prodává i s celým panstvím Mikuláši Trčkovi z Lípy, je již hrad uváděn jako „hrad pusty rzeczeny Brada“.  Protože Mikuláš Trčka koupil již předtím r.1487 velišské panství s hradem Veliš, splynulo tím po letch opět bradské panství s velišským v jeden celek. Za Mikuláše Trčky nebyl hrad Brada už dále využíván, byl definitivně opuštěn a zpustl. Ćást hradeb byla postupně rozebrána na stavební materiál.  Definitivní  zkázu ještě dochovalých zbytků hradu pak dovršilo  v 19. století otevření pískovcového lomu.

 

  Hrad Veliš :

        Hrad Veliš se  kdysi vypínal na čedičovém vrchu stejného jména. Není známo, kdy byl hrad vystavěn, na jeho místě stála původně tvrz.  Název Veliš převzal kopec a později i hrad podle vsi  ležící pod hradem - Veliš, původně „Velechovo sídlo“. Ve 12. století velišské panství obsahovalo: Veliš, Jičín, Starý Jičín, Holín, Starý Veliš, Bukvice, Lhota Hlásná, Vokšice, Čejkovice a 10 lánů lesa. Ve 12 .století Zdeněk I. z Valdštýna zbudoval tvrz a byl prvním pánem na Veliši. Po něm držel toto panství jeho syn Zdeněk II. z Veliše - rovněž je v této souvislosti uváděn i jeho strýc Jan  z Valdštýna, pán na Veliši. Roku 1278  je pánem na Veliši  český král Přemysl Otakar II,  tento majetek přešel na něj blíže neznámým způsobem. Přemysl Otakar II. potom později odebral Řožmberkům (konkrétně Budivoji, synu Jindřicha z Rožmberka) Budějovice a Hlubokou a za to mu přidělil Veliš s Jičínem (který tehdy ještě nebyl městem).  Budivoj z Rožmberka měl čtyři syny : Záviše, Čeňka, Vítka a Voka. Zřejmě  Čeněk byl  tím „Čečem z Rožmberka“, jehož některé prameny uvádějí jako dalším držitelem Veliše.   Velkého významu nabyl hrad Veliš za  Václava II.  Král Václav II. r.1302 povýšil Jičín na město a protože královský rod již vlastnil v okolí Jičína některé pozemky, rozhodl se Václav II. pro vytvoření jednotné ucelené državy. Za tímto účelem odňal hrad Veliš a přilehlé statky a vsi tehdejšímu majiteli Čečovi a rovněž odebral šlechtici Lévovi hrad Bradu a přilehlé panství. Tím vzniklo poměrně rozsáhlé velišské panství, spravované pány z hradu Veliše, ke kterému patřilo město Jičín, dva dvory a 21 vsí. Po Václavu II. byl držitelem  Veliše  jeho syn Václav III., dále pak Rudolf I., Jindřich Korutanský a Jan Lucemburský. Ten zastavil dne r.1316 hrad Veliš Půtovi z Friedlandu, Půta zase zastavil Veliš Oldřichovi z Gusku. Od Jana Lucemburského nakonec vyplatil  Veliš  Beneš z Vartenberka. Po smrti Beneše drželi hrad a přilehlé panství další Vartenberkové. Na hradě Veliš byla po sto let uchovávána husitská kompaktáta. Posledním Vartenberkem byl Jindřich, který r. 1434 zemřel po zranění v bitvě u Lipan - posledním pořízením ze dne 5. května 1434 odkázal své statky a hrad Veliš své tetě Machně z Veselé (sestře Čeňka staršího). Po její smrti r.1438 na základě závěti zdědil panství  Hašek z Valdštejna (pocházel z moravské větve tohoto rodu). Ten později r. 1452  velišské panství rozdělil a prodal - hrad Bradu s obcemi Podhradí (dnes Brada), Podůlší, Dílce, Kbelnice, Rybníček, Březka, Prachov, Lochov Malý, Lochov Velký,  Lhota Pařezská, Jinolice, pusté vsi Habřinka a Přední a Zadní Moravsko,  a ves Zámezí prodal  Markvartovi z  Labouně, bývalému purkrabímu na hradě Veliš. Druhou část  velišského panství  s hradem Veliš a městem Jičín postoupil  dne 11.11. 1452 Hašek z Valdštejna Jiřímu z  Poděbrad.  Když byl Jiří z Poděbrad zvolen českým králem, daroval Veliš a panství Jindřichovi z Michalovic, ale brzy jej zaměnil za Starý a Nový Bydžov a Veliš daroval  svému nejstaršímu synovi Bočkovi z Kunštátu, ten prodal jej r. 1482 Samueli z Hrádku a Valečova. Ale ani ten na Veliši dlouho nevládl a roku 1487   hrad Veliš, město Jičín a vsi Podhradí, Staré Místo, Čejkovice. Vokšice, Holín, Ohaveč, Veliš, Březinu, Ostružno, Lhotu Hlásnou, Bukvici, Štidla, Zebín, Moravčice, Slatinku, Lhotu Prachovskou, Libunec, Pařez, Zámostí, Blata, Střeleč a podíly na Vitiněvsi, Keteň, Hrdoňovnice a  Kaříšov,  prodal  Mikuláši Trčkovi z Lípy. Mikuláš Trčka z Lípy přikoupil ještě někdy kolem  r.1500 od Mikuláše Licka z Rýzmburka  hrad Bradu, v té době již pustý, a vsi k bradskému panství náležející. Tím připojil bradské panství opět k panství velišskému. Trčkové z Lípy drželi hrad a panství až do r.1606. Poslední z rodu Trčků na Veliši Jan Rudolf Trčka z Lípy rozdělil  velišské panství -  v roce 1606 prodal jižní část velišského panství (bez Jičína) Jindřichu Matyáši z Thurnu (patřil sem i  Lochov) a  roku 1607  prodal severní část velišského panství(s Jičínem) Zikmundovi Smiřickému ze Smiřic( od té doby patřilo město Jičín ke Kumburku). Jindřich Matyáš z Thurnu byl jeden z angažovaných vůdců stavovského povstání, a tak když po porážce v bitvě na Bílé hoře r.1620 došlo ke konfiskacím majetku, bylo i jemu panství zkonfiskováno, v r.1622 prodáno Albrechtu z Valdštejna a stalo se součástí velkého frýdlantského vévodství. Valdštejnovi patřilo i panství smiřické (nabyl jej dědictvím jako nejbližsší příbuzný po smrti posledního potomka smiřických, slabomyslného Jindřicha Jiřího Smiřického). V roce 1634 je Valdštejn v Chebu zavražděn a rozsáhlé sjednocené panství je rozděleno a rozprodáno : kumburské panství i s Jičínem dostal r. 1635 generál dělostřelectva Rudolf z Teifenbachu, smiřické panství získal Matyáš hrabě Gallas a panství velišsko-vokšické s hradem Veliš koupil  r.1636 hrabě Jindřich Schlik, tehdy prezident dvorské válečné rady ve službách Habsburků.  Schlikové drželi tuto část panství až do znárodnění. Hrad Veliš se stal několikrát terčem útoků švédského vojska za třicetileté války, a přestože byl bráněn jen malým počtem císařských vojákům, vždy odolal.  V roce 1658 rozhodla císařská rada, že hrad Veliš (tak jako i některé jiné hrady) musí být rozbořen, aby v budoucnu nemohl sloužit  případným nepřátelským vojskům jako základna. Současní majitelé Schlikové (František Arnošt Schlik) se sice snažili rozboření hradu oddálit, ale roku 1678 začali jičínští jezuité Veliš rozebírat na stavbu zámku v nedaleké Milíčevsi a dvůr ve Starém Místě. Záhy se přidali i další, aby získali levný stavební kámen. Zkázu zbytků hradu dovršilo po roce 1879 rozšíření zdejšího čedičového lomu.  

 

14. Použitá literatura :

  1. Jiří Waldhauser – “Český ráj očima archeologie "(nakladatelství Knihy 555 – Liberec -2006)
  2. Josef Haken – “Lid polí popelnicových v Prachovských skalách“ (vydáno 1941 – Sborník MS)
  3. Eva Ulrychová – “Prachovské skály v archeologických nálezech”- 2006 – RM a G Jičín
  4. Josef Koťátko – “Prachovské skály dříve a nyní” (nakladatelství Vega – L, Nymburk – 2007)
  5. Vladimír Mátl – “Krajinou druidů aneb Keltové na území Čech” (edice České záhady – nakladatelství XYZ  - Český Těšín – 2009)
  6. “Stručný nástin dějin panství a hraběcího rodu Šlikovského” – 1895 – RM a G Jičín
  7. Fr.Pískač – “Dějiny hradu Veliš a panství Šlikovského” - r.1898
  8. František Pour – “Dějiny obce a hradu Veliše” (vydal A.Purkrábek – Praha)
  9. Eva Ulrychová – “ Hrady jičínské kotliny” – 2006 – RM a G Jičín
  10. Jiří Úlovec – “Příspěvek k dějinám a architektonické podobě hradu Brada” (sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší – 1996 )
  11. Fr.Menčík – “Soudní kniha města Jičína 1362 – 1407”
  12. Kniha purkrechtní rychty holínské (1692 – 1810 – Oblastní archiv Zámrsk)
  13. Archivní fond farního úřadu římsko-katolického v Ostružně (Okresní archiv Jičín)
  14. Tereziánský katastr 1757 (svazek č.1 – r.1964, svazek č.3 – r.1970)
  15. Berní rula 1654 (svazek č.12 – r.1951, svazek č.3 – r.1970)
  16. Berní rula 1654, Hradecký kraj III, svazek č.14 (Iva Čadková a Magda Zahradníková)
  17. Soupis poddaných podle víry 1651 (kraj Hradecko-bydžovský,  r.2000, svazek č.1 – 4)
  18. Soupis poddaných podle víry 1651 (Boleslavsko, Alena Pazderová, vydal  Státní ústřední archiv v r.1994)
  19. Soupis východočeských urbářů (vydal Oblastní archive Zámrsk – 1997)
  20. Milan Lajdar – “Tajemné stezky – Český ráj” (nakladatelství Regia – Praha 2006)  
  21. Luboš Y. Koláček - "Tajemné stezky - Český ráj" -Kde bory šumí po skalinách"  (nakladatelství Regia - Praha 2011
  22. Vladimír Úlehla – “Jičín na konci 19.století “ (vydal Tom Tour Jičín 2006)
  23. Sborník musejního spolku v Jičíně 1935 – 1941 (knihovna Jičín)
  24. Pamětní kniha obce Hor. Lochov 1923 – 1960
  25. Rodové kroniky prof. Josefa Hakena a Josefa Zemánka z Horního Lochova
  26. Zápisník Josefa Pejšmana z Horního Lochova  č. 11
  27. Retrospektivní  lexikon obcí 1850 - 1970
  28. Živnostenský život 1900
  29. Adresář politic.okresu jičínského.Jc 1907
  30. Podrobný adresář okr.hejtmanství jič. Jičín 1912
  31. Adresář okresní správy politickév Jc. Jičín 1927
  32. R.Janků - Legionáři Jičínska 2000, str.69
  33. Augustin Sedláček – “Místopisný slovník historický království Českého” (reprint vydání 1909, Praha 1998)
  34. Profous – “Místní jména v Čechách, jejich vznik“ (1949)
  35. "Kronika a drobné památky velišské farnosti" (Sborník studentských prací), edd.Jana Stráníková a Vladislava Říhová, vydala Universita Pardubice- fakulta filozofická a fakulta restaurování, Pardubice 2010 ).
  36. Jan Filip - "Dějinné počátky Českého ráje"" (1947)
  37. František Šalda - "Vlastivěda Jičínska" (1969)
  38. Staré letopisy české - soubor zápisů pamětí z let 1378 až 1526
  39. Popravčí kniha pánů z Rožmberka, ed. Adolf Klaný, Třeboň 1993, str. 88.
  40. Táborská městská trhová kniha (1432 - 1450), Archiv města Tábor

 

 

 

 

 

 

 

      

 

.  

 

 

 

 

 

      

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

   

 

    

 

     

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Upřímný obdiv Vaší kronice,

(Bohumil Hlaváček, 26. 10. 2013 12:05)

zajímavá, Lhoťáci by Vám měli závidět a pokusit se o něco podobného.
Na Šikmé věži jsem byl naposledy v létě 1957. Srdečně Vás zdravím.
http://www.volny.cz/b.hl